Když rodí porodní asistentka
Stovky porodů jsem viděla, stovkám žen jsem u porodu pomáhala, radila, vedla předporodní kurzy. Bez toho, abych si to někdy sama vyzkoušela. A potom ta vlastní zkušenost přišla. Jak to teď zpětně vnímám? Může být dle mého názoru dobrá porodní asistentka i bez vlastní zkušenosti s porodem? Budu teď dělat některé věci jinak?
Po každém porodu, u kterého jsem byla přítomna, jsem si poslední dobou říkala, že už bych si to chtěla zažít na vlastní kůži. Člověk má tendence spoustu věcí v hlavě hodnotit, ale dokud si situací sám neprojde, neměl by. To se týká v životě úplně všeho.
Často od kolegyň v podobném věku slýchám, že se jich žena ve vypjaté situaci, kdy pro ni měly dobré rady, zeptala ,,A vy už jste snad rodila, že mi tady radíte, co mám dělat?” Mně se to naštěstí stalo jen jednou a nebylo to příjemné.
Pravdou ale je, že když jsem otěhotněla a začala přemýšlet, koho bych u svého porodu kromě partnera chtěla, vůbec mě nenapadlo rozdělovat porodní asistentky a lékařky podle toho, zda už děti mají, nebo ne. Podle mě totiž skutečnost, zda má PA (či lékařka) již sama po porodu, ji vůbec nedělá lepší nebo horší. Člověk buď empatický je, nebo není. Dělá svou práci rád, nebo ne (už ne). Znám spoustu mladých bezdětných žen, které v porodnictví pracují a u svého porodu bych je měla mnohem raději než PA, které své dítě/děti na svět již přivedly. Empatie totiž není jejich nejsilnější stránka, nebo nejsou ochotné přijímat nové postupy, informace, doporučení WHO a odmítají se dál vzdělávat. Jen za těch 6 let, co jsem ukončila studium porodní asistence na lékařské fakultě, se tolik věcí změnilo! A tak ne vždy se holt dlouhodobá zkušenost rovná kvalitě. Dalším pohledem může být také to, že je spousta žen, které musely nakonec miminko přivést na svět císařským řezem. Pokud bychom to tedy braly tak, že žena, která neporodila své dítě přirozeně, nám nemá co radit, zůstal by nám okruh těch ,,vhodných” odborníků mnohem užší. A co potom muži, porodní asistenti (ano, opravdu existují) či lékaři porodníci.
To samozřejmě neznamená, že když si něco zažijeme na vlastní kůži, někam nás to neposune. Mateřství obecně ženu i jejího partnera velmi formuje, a to už od doby, kdy je plod ještě v děloze. A spousta věcí dokáže překvapit.
Co se týče mého těhotenství, neskutečně moc jsem si ho užila. Neřešila jsem žádné větší dlouhodobé obtíže a cítila jsem se ze všech stran opečovávána. Hned tady ale nastal jeden AHA moment. Jelikož jsem o těhotenství věděla už od 3. týdne, do 13. týdne, do kterého až 20% těhotenství skončí potratem, uběhlo opravdu hodně týdnů. Nikdy jsem ženě, která o plod v časné fázi těhotenství přišla, neřekla nic ve smyslu, že se to prostě stává a člověk s tím musí počítat. Ale nikdy jsem si neuvědomovala, jak moc to tu ženu může bolet i přes to, že je např. teprve v 8. týdnu těhotenství. Vždyť ona už možná přes měsíc žije s tím nejkrásnějším pocitem, že má uvnitř dělohy malé tajemství.
Trochu mě zaráželo, že mají lidé neustále potřebu hodnotit, jak velké či malé mám bříško. Ideálně tak, že přišel komentář ,,Ty máš ale maličké bříško.” a za rohem mi další člověk pověděl ,,Ty už máš ale pořádný pupík.” Bylo to úsměvné, občas ale až otravné, a tak si na to budu už navždy dávat pozor a velikost bříška ženám hodnotit nebudu. Dále mě překvapilo, jak moc dokáže pálit žáha a že na to prostě někdy nepomůže vůbec ale vůbec nic. Potom také dva paradoxy. Tuhnutí a velká bolest beder i pocit plnosti po jakémkoliv menším jídle se objevovaly jen v první polovině těhotenství a potom už ne. Vlastně čím déle jsem byla těhotná, tím lépe jsem se až do 37. týdne cítila. Do té doby jsem i pravidelně cvičila, samozřejmě cviky, které jsou na konci těhotenství vhodné. Od II. trimestru jsem také po přečtení zahraničních studií začala navštěvovat saunu, na kterou jsem před těhotenstvím byla zvyklá. Byla jsem vděčná za každý další týden, protože jsem byla od 26. týdne hlídána pro mírně hrozící předčasný porod. V 38. týdnu jsem si ale prožila něco, z čeho mám husí kůži ještě teď, skoro po roce. Na každém předporodním kurzu říkám ženám, že pokud by se objevilo krvácení jasně červenou krví, byť jen v malém množství, ať se určitě hned nechají zkontrolovat lékařem, že by to mohl být velký průšvih. A tak jsem se jednou po skvělém dni chystala ke spánku a najednou se rozkrvácela. A ne trochu. V tomhle případě čím více toho člověk v práci vidí, tím větší strach má. Po půlhodině hrůzy jsem ale v porodnici viděla fyziologický monitor a spadl mi ze srdce ten největší kámen v životě. Mé tělo se naštěstí už jen začalo chystat k porodu, který přišel o týden později. Tady jsem pochopila, jak dlouhé může už těhotenství ke konci být, zejména pokud dojde k nějaké komplikaci, která se musí hlídat nebo začnou horké letní dny. A rady ,,Ještě si užívej pohodu, vyspi se dopředu, pak ti to začne a už si neodpočineš”, opravdu nepomáhaly.
Co jsem ale také s blížícím se termínem porodu naprosto pochopila, je to, že si někdo nepřeje být jakkoliv separován od svého miminka. Jak týdny plynuly, nedokázala jsem si představit, že by mi syna kdokoliv kamkoliv odnášel. Proto jsme se s partnerem domluvili, že pokud se objeví komplikace, díky kterým bude nutné našeho chlapečka někam odnášet, půjde partner s ním.
K porodu jsem si nepsala žádný porodní plán, přišlo by mi to vůči mým kolegyním, které mě dobře znají, hloupé. Věděla jsem, že udělají vše pro to, aby měl porod co nejhladší a nejpřirozenější průběh. V hlavě jsem ale samozřejmě představu měla. Nepřála jsem si epidurál, oxytocin, umělé protržení vaku blan, epiziotomii, rodit na zádech, velký počet personálu. Naopak jsem si přála přítomnost partnera, aromaterapii, bylinnou napářku, hudbu, přítmí, vanu, odložený podvaz pupečníku a dvouhodinový nepřerušovaný bonding. Od několika přání jsme se v průběhu odchýlili, být ale na straně zdravotnického personálu, neudělala bych to jinak. Můj porod začal odtokem plodové vody. První kontrakce přišly za 11 hodin po odtoku, syn se narodil za dalších 16 hodin. Porod to byl dlouhý, komplikovaný náhlou koagulopatií (poruchou srážlivosti krve), díky které nebylo možné aplikovat epidurální analgezii (i kdybych si ji přála) a neobešel se bez podání antibiotik a syntetického oxytocinu. Vzpomínám na něj ale s obrovskou vděčností, pokorou a slzami v očích. Nemá to tak každá žena, pro mě byl ale okamžik narození našeho chlapečka tím nejkrásnějším, co jsem v životě zažila.
Že budou bolesti větší, než jsem si dokázala vůbec představit, s tím jsem počítala. Doufala jsem, že v největším vypětí nebudu zlá na partnera, nebudu vulgární a nebudu nepříjemná na své kolegyně. To se naštěstí nestalo, celou dobu jsem cítila obrovskou vděčnost za to, že mám kolem sebe známé lidi, že mají službu lékařky i porodní asistentky, které bych si sama vybrala... a hlavně že byl se mnou po celou dobu můj partner, který to celé nemohl zvládnout lépe. I pro muže je totiž porod velmi náročná záležitost. Překvapilo mě ale to obrovské vyčerpání po hodinách kontrakcí, díky kterému jsem po každé kontrakci během vteřiny usnula a vzbudila se až s další přicházející bolestí. Tyhle krátké power naps mi ale dodaly energii na samotný konec porodu a možná i díky nim trvala druhá doba porodní pouze několik minut. A to, co mě překvapilo ze všeho nejvíce, přišlo právě po narození miminka. Ta hormonální smršť, díky které jsem se najednou cítila naprosto skvěle a všechna únava byla pryč. Čekala jsem, že na mě dolehne o pár hodin nebo dnů později, ale nestalo se tak. Velký podíl na tom ale měl určitě opět můj partner, který strávil celý pobyt na šestinedělí s námi. Byli jsme tak všichni tři pohromadě a sžívali se již od prvních vteřin. To moc doporučuji všem ženám, které takovou možnost mají.
Poslední věc, kterou bych ráda sdílela, je obrovská důležitost celkového porodního zážitku. Celý porodní proces je neuvěřitelně intenzivní záležitost. Nečekala jsem, že se k němu budu tak často v myšlenkách vracet. To, kdo je u porodu přítomen, je tedy ještě důležitější, než jsem si myslela. Také věty, které během porodu nebo bezprostředně po něm zazní, mají obrovskou váhu a mohou v ženě rezonovat ještě dlouho poté. Proto se vždy budu ještě více snažit volit vhodná slova, která nemohou ženu nijak ranit.
Děkuji, že jste dočetli až sem ♥
K.